Rozhovor: Opatovské varhany? Takových nástrojů už moc nenajdete, říká Jiří Píša
- Jana Koenigová
- 25. 1.
- Minut čtení: 11
Aktualizováno: 28. 1.
Varhany v kostele sv. Bartoloměje v Opatově volají po rekonstrukci. Nedělní bohoslužbu sice ještě stále hudebně doprovázejí, ale podle znalců i samotného varhaníka je situace více než kritická. Koncem roku 2024 proto nadační fond vyhlašuje veřejnou sbírku na záchranu opatovských varhan. Jak moc jsou tyto varhany cenné, proč bychom si jich měli vážit a jak vysokou částku musíme vybrat? O lásce k hudbě a nejen o tom jsme si povídali se současným varhaníkem, panem Jiřím Píšou.
Když jste se jako dítě rozhodoval pro první hudební nástroj, který to byl?
Nejdřív, to mi bylo asi 7 let, jsem začal s akordeonem - to bylo ještě v době, kdy se hlavně hudební obory, ale i třeba zpěv, vyučovaly v "Osvětové besedě". Chodil jsem k panu inženýrovi Ingeduldovi do "Kejřova mlýna" v pražském Hloubětíně a hudební nauku nás učil pan učitel Fišer - ten byl velmi náročný a přísný. Vzpomínám na jeho hudební "diktáty", ve kterých nás zkoušel ze zápisu not v různých hudebních klíčích, ze stupnic dur i moll aj. a museli jsme také umět vytvořit nejrozmanitější intervaly a akordy a vysvětloval nám, dětem, zásady hudební skladby. Mně se to líbilo. Měl jsem vždycky rád matematiku a logiku a ona v harmonii logika je. Pan učitel nás vzdělával s láskou k nám a dost nás tehdy naučil. Já myslím, že z jeho výuky čerpám při praktické hře na nástroj ještě dnes. Je pravdou, že jsem doma hru na nástroj hodně cvičil, na což přísně dohlížela hlavně v mých hudebních začátcích moje maminka - a dnes jsem jí za to moc vděčný. Asi po roce se zřizovala Lidová škola umění /LŠU/ ve Vysočanech. Složil jsem tam přijímací zkoušky - pamatuji, že jsem tenkrát při nich hrál " Babiččin maršovský valčík" - a byl jsem přijat do třídy k tehdy mladičkému panu učiteli Františku Martiníkovi. Po přezkoušení z hudební nauky mi byla tato část výuky na LŠU prakticky odpuštěna.
Asi po roce jsem si při bruslení na Fabešově rybníčku v Opatově zlomil levou ruku v zápěstí a dostal jsem sádru asi na tři týdny. Když jsem se přišel do LŠU panu učiteli omluvit, prohlásil, že je škoda, abych ztratil dobu, kdy nemůžu tahat měch a posadil mě ke klavíru. A i když se mi po čase zlomená ruka zahojila, už jsme s výukou hry na klavír nepřestali. Pan učitel Martiník byl nadšený a výborný muzikant, dnes by se řeklo, že v hudebním světě to byl "renezanční" člověk - tehdy ještě československý klarinetista, saxofonista, varhaník, sám jako solista koncertoval, hrál první klarinet v orchestru Národního divadla v Praze, i v orchestrech tehdejších hvězdných kapelníků (Vlach, Krautgartner…) , učitel hry na hudební nástroje a pozdější mnohaletý ředitel Pražské konzervatoře. A protože mě muzika chytila za srdce a celkem se dařilo nedělat panu učiteli ostudu ani na veřejných vystoupeních a na různých hudebních soutěžích, přidal mi ještě výuku hry na klarinet a nakonec mě seznámil i s královským nástrojem - varhanami. Šlo to velice rychle, jeden nástroj za druhým, ale jak říkám, bavilo mě to. Dokonce jsme v rámci partnerské spolupráce byli s učitelským sborem naší LŠU na koncertním zájezdě ve východoněmeckém Schwerinu, kde jsem v jejich katedrále hrál Bachovu Toccatu a Fugu D-moll. To mi bylo patnáct. Vzpomínám, že na akordeon jsem tam tenkrát předvedl Acordeonové buggy.
V Opatově působíte jako varhaník. Kdy jste se poprvé za opatovské varhany posadil a kde se vzala láska k tomuto nástroji?
Od svých 4 let jsem 20 let žil s rodiči od září do června většinou v Praze. Při každé volné příležitosti a jinak vždy na celé prázdniny jsme jezdili k maminčiným rodičům do Opatova. A tatínek měl rodiče v Lesné. To tedy na vysvětlení svého vztahu k Opatovu. A teď k těm varhanám. Jako dítě jsem hlavně s maminkou chodíval do různých pražských kostelů a tam mě vždycky udivoval zvuk onoho krásného velikého nástroje, který dovedl šeptat jako ten nejjemnější hlas / Vox humana = hlas lidský nebo Vox angelorum = hlas andělský /, ale i burácet v mohutném Plenu, jako když se žene bouře… A když mi pan učitel Martiník nabídl, že mě s tímto královským nástrojem, kterému se mimo jiné obdivoval i W.A Mozart a prohlásil o něm, že to je ten nejúžasnější nástroj, seznámí, byl jsem moc šťastný. Opravdu mě to "chytlo u srdce", učení mi celkem dobře šlo a tak jsem poprvé v roce 1963 usedl o Vánocích za hrací stůl zdejších opatovských varhan při provedení slavnostní mše společně s tehdejším orchestrem a pěveckým sborem. A od té doby jsem s nimi hrával o Vánocích a Velikonocích prakticky vždy. Kromě toho jsem v průběhu roku navštěvoval opatovský kůr i během roku a tehdejší varhaník, pan Vídeňský z Předínan mě často nechával hrát během mší a postupně mi předával zajištění doprovodu zpěvu ve všední dny, abych ho zastoupil. A časem se moje působení na kůru podle přání pana Vídeňského pomalu rozšiřovalo a rozšiřovalo.
Předpokládám, že jedna věc je umět na nástroj hrát, ale druhá - a možná důležitější - je ovládat "liturgickou praxi".
Techniku hry na nástroj a hudební teorii jistě dá každému studujícímu žákovi škola uměleckého směru, ale praktickým varhaníkem se člověk stává až dlouholetým výkonem služby varhaníka. Je ideální, když se tak děje pod vedením muzikanta, který, jak se říká “ to má za roky své činnosti v malíčku“. A takovým trpělivým učitelem mi pan Vídeňský byl. Dodnes mu za to děkuji.
Mohl byste popsat roli varhaníka?
Jak jsem již naznačil, teprve tím, že se hráč na varhany naučí sloužit při hře v kostele způsobem, který je vhodný jednak pro dané období liturgického roku – advent, vánoce, období postní, velikonoce, období svatodušní a mezi tím vším nejdelší, tzv. liturgické mezidobí, že hudbou provází nejrůznější události v životě člověka od křtu až po poslední rozloučení při pohřbu a že se podílí svojí troškou na mnoha oslavách a slavnostech farnosti a farníků, se z muzikanta stává onen praktický varhaník. Svoji činnost musí vykonávat bez ohledu na to, jestli mu vyhovuje např. čas a mnohdy musí proto odložit i svoje osobní plány. Je to do jisté míry taková řehole – být prakticky pořád připraven. Bohužel o to „uvázat“ se k takovéto službě není dnes zájem. Varhaníků povšechně, hlavně na venkově, ubývá a tím nám zde ubývá i venkovské kultury, ke které chrámová hudba odjakživa patřila.
Úkolem varhaníka, hlavně v menších farnostech na venkově bývá často i povinnost převzít péči o chrámový sbor - jednak o ten, jak se říká " velký ", tak, je-li to kapacitně možné, zajistit i přípravu jeho budoucích členů již od dětství tím, že založí tzv. SCHOLU. To bývá skupina dětí a mládeže se zájmem o hudbu a zpěv (dobré je, když jsou to praktikující křesťané, protože o liturgii již přece jenom něco vědí, ale není to zásadní podmínka; mnohdy se naopak stává, že s tím praktikujícím začnou chodit do scholy jeho kamarádi, kteří neměli to štěstí se s životem křesťanského společenství seznámit a prostřednictvím hudby a zpěvu jsou vnitřně osloveni a začínají hledat...)
Schola během bohoslužeb přispívá svým zpěvem / žalmy, antifony, písně .... / a často i hrou na hudební nástroje / klávesy, kytary, flétničky .... / k důstojnému průběhu obřadu. To vše vyžaduje moc a moc práce, starostí a času. A mnohdy i sebezapření a hledání vnitřní síly se vším nepraštit a pokračovat. To bývá třeba ve chvílích, kdy se vám po hodinách a hodinách nacvičování dostane po produkci jenom kritiky většinou od těch, kteří toho mnoho sami pro zdar provedení nikdy moc neudělali. Zde bych si dovolil vyslovit svoje přání, nebo spíše prosbu: Měl-li by kdokoliv, kdo zvládá alespoň na základní úrovni hru na klávesové nástroje, zájem to zkusit za varhanním pultem, je u nás na opatovském kůru vítán.
Mohl byste krátce zavzpomínat na nejlepší hudební léta v kostele? Víme, že v Opatově nebyla nouze o dobré muzikanty... Vzpomínáte na nějaký mimořádný hudební počin se zdejšími muzikanty?
Samozřejmě, že za těch téměř 62 let, co opatovský kůr osobně znám, pamatuji období slávy, ale ta se, jak to v životě bývá vždycky střídala s obdobími, kdy bývalo hůř. Vzpomínám na doby tak před 50-60 lety, kdy při slavných vánočních i velikonočních mších býval kůr tak plný hudebníků a zpěváků, že se tam mnohdy všichni těžko vešli. Raději nebudu konkrétní, protože bych je všechny, ty obětavé a hudbě a zpěvu oddané "amatéry", už asi nedokázal vyjmenovat a nechtěl bych na někoho z nich zapomenout. Nezasloužil by si to ani jeden z nich. Proto ve mně zůstane navždycky vzpomínka na ně a poděkování za všechnu tu krásu, kterou posluchačům svými vystoupeními přinášeli. A konali tak i u vědomí, že návštěva kostela a dokonce nějaká "činnost pro kostel" není tou nejlepší vizitkou a doporučením pro lepší místečko v tehdejší společnosti...
Za dosud poslední období rozkvětu hudby a zpěvu na opatovském kůru považuji období od konce 80. let až do období počátku 21. století. Bylo to ono období všeobecného uvolnění a nadšení, kdy si všichni mysleli, že nyní už bude vše jenom samá radost. Tehdy se nám (za vydatné pomoci mé manželky a ve spolupráci se školou v Opatově - paní Anežkou Močkovou, Evou Píšovou a později Milanem Kotyzou) podařilo založit původně pěvecký kroužek dětí opatovské školy. Každý týden jsme se scházeli ve škole a hodinu, ale někdy i dvě se zpívalo. Hudební materiál jsme sháněli, jak jen to bylo možné, rozpisovali jsme texty - zpívali jsme písničky lidové i umělé, světské a tu a tam i s křesťanskou tématikou. Děti se učí velice rychle a nejenom, že si zapamatují v krátké době i větší množství textu, ale jsou schopny pamatovat si i melodii. Někdo zpíval a pamatoval si lépe než druhý, ale nakonec po nějaké době se děti rozezpívaly prakticky všechny. Z tohoto kroužku se postupem času zrodil dětský sbor - schola. Ten již o Vánocích 1989 byl schopen zajistit zpěvní průvod slavnostní mše koledami. Další rok již děti odzpívaly s přispěním hlavního kostelního sboru celou Vánoční dětskou mši - a mělo to tehdy velký úspěch!
Když jsem po úmrtí pana Vídenského převzal varhanické povinnosti na opatovském kůru, "podědil " jsem i kostelní sbor. Měl jsem tu výhodu, že tenkrát v něm zpívali zpěváci na amatérské poměry vynikajících kvalit ve všech zpěvních hlasech - od basu, přes tenory, alty až po soprány. Jako první opatření jsem zavedl - po zkušenostech se scholou - pravidelné zkoušky sboru, které se konaly vždy od začátku září do konce června, většinou na faře vždy jeden den v týdnu. Podle potřeby se konaly před různými akcemi ještě mimořádné zkoušky za účelem "dopilovat" to, co někde ještě "drhlo". Zpravidla od konce září se započalo s nácvikem pro daný rok zvolené vánoční mše. Cvičilo se po jednotlivých zpěvních hlasech, po jednotlivých částech mše a nakonec se to vše dalo dohromady a opakovalo se a opakovalo… Nakonec někdy trvala zkouška i několik hodin. Provozovaly se klasické i novější "rytmické" mše autorů tradičních a klasiků (Laštůvka, Marhula, J.J.Ryba) i autorů novějších.
Za vrcholné období sboru považuji druhou polovinu 90. let - léta 1999 - 2000, kdy jsme nacvičili a na Květnou neděli roku 2000 v opatovském kostele provedli literárně-hudební pásmo na verše Václava Renče s hudbou Víta Petrů POPELKA NAZARETSKÁ. K jeho provedení jsme byli následně pozváni ještě do kostela v Kněžicích a Heralticích. Všude jsme tehdy sklidili úspěch a pamětníci, kteří se tehdy zúčastnili, nám dodnes vyčítají, že jsme svoji produkci nenahráli. V tom mají pravdu a mně to také dodnes mrzí.
Bohužel čas běžel, děti odešly do škol mimo Opatov a těch nových bylo jednak málo a navíc doba přinesla jiné, zřejmě zajímavější formy pro náplň volného času, než je hudba a zpěv. Tak skončila schola. A zpěvačky a zpěváci tzv. "velkého" sboru stárli, postupně ze sboru odcházeli a těch nových, mladých nepřibývalo, nebo pouze sborem na krátkou dobu "proletěli", než založili rodiny, nebo z Opatova odstěhovali. Sbor se přes všechnu moji snahu o omlazení zmenšoval a nepomohl ani můj návrh nahradit mě jako sbormistra někým mladým, který by nové mladé zpěváky a zpěvačky do sboru přitáhl. Nakonec jsme byli schopni jen obtížně zajistit zpěv při pohřebních obřadech a mších. V současné době je situace již kritická a je nutno předpokládat, že nedojde-li ke zlepšení personální situace ve sboru, budou obřady probíhat pouze s průvodem varhan - dokud budu jako varhaník schopen, nebo se nepřihlásí můj nástupce.
Ve svém vzpomínání na doby strávené na opatovském kůru bych také rád upřímně poděkoval panu Janu Slavíčkovi a paní Petře Kalové (roz. Vackové), kteří mě několikrát za varhanami v době nemoci či dovolené zastoupili.
Jistě máte zkušenosti i s jinými kostelními varhanami. Jaký vztah máte k těm opatovským? Proč jste si je zamiloval?
Za dlouhá léta jsem si zahrál na nejrůznější kostelní varhany v Čechách i na Moravě. Zahrál jsem si třeba na varhany v kostele sv. Cyrila Metoděje v Praze-Karlíně, nebo u nás v Hloubětíně, kde jsem bydlel, a měl možnost i v místním kostelíku doprovázet skutečného cikánského mistra houslí - jmenoval se pan Král; pocházel odkudsi z Oravska a byl zástupcem ředitele naší základní školy - dokázal zahrát virtuozně snad všechno. Ale nejkrásnější byly jeho cikánské písně. Také vzpomínám, že jsem při návštěvách u své tety a strýce hrával na maličké varhany ("po Němcích", jak se tam říkalo, protože tam bývaly původně Sudety) v kostelíku v obci Rešov v Jeseníkách / tam jsou ty známé Rešovské vodopády / i na varhany v Dolní Moravici při pohřhu své tety a také na mohutné varhany v Dubu nad Moravou, v Budišově nad Budišovkou i v Budišově u Třebíče a samozřejmě v okolí Opatova - Kněžice, Heraltice, Předín, Brtnice, Přibyslavice, Vílanec, Želetava. Ale pro mne budou vždy ty nejmilejší varhany u nás, v Opatově. Nejen pro vzpomínky na ty snad tisíce hodin, které jsem za jejich hracím stolem strávil, ale i proto, že je to nástroj úžasný nejen svým vzhledem ale i svými zvukovými projevy doznívajícího baroka, které do nich jejich geniální stavidel František Svítil starší z Nového Města na Moravě vložil. A těch nástrojů už jinde moc nenajdete. Podle stanovisek odborníků, kteří si u nás po " objevu " našich varhan téměř podávají ruce to dokonce vypadá tak, že historicky našimi varhanami pomalu končí jedna epocha hudby - baroko, ale i nástrojů, pro toto období typických. Jsou krásné už nyní, ale těžko si dovede někdo představit, jak musely znít v době svého vzniku, kdy byly plně funkční. Tak snad se za nějakou dobu dočkáme, že se rozezní opět v plné kráse.
Založili jste nadační fond Za záchranu opatovských varhan, proč?
Protože situace kolem varhan je velmi vážná. Jejich stav se zhoršuje stále rychleji a již nyní hrozí, že se v krátké době mohou stát neopravitelnými. Kompetentní orgány církevní i památkové naše prosby od roku 1972 bohužel nevyslyšely, a tak skupinka dobrovolníků v roce 2024 zakládá nadační fond za účelem záchrany tohoto vzácného nástroje.
Jak vysokou částku musíme vybrat, abychom varhany zachránili?
Podle dosavadních odhadů odborníků, kteří opatovské varhany prohlédli, je předběžná částka potřebná na opravu asi 7 - 8 milionů korun. Takovou částku pochopitelně nejsme schopni zajistit v průběhu jednoho roku, a proto by podle původního odhadu měla být oprava rozložena asi do 8 let.
Fond samozřejmě vyvíjí maximální úsilí o získání finančních prostředků ze všech dostupných zdrojů, ale bezpodmínečně nutná je i dlouhodobá spoluúčast všech občanů. Pro možnost žádat o ev. dotace je nutná i aktivní spolupráce obce. Proto po jednání s paní starostkou Ing. Lenkou Štočkovou obec Opatov přislíbila a v rozpočtu městyse vyhradila za účelem opravy varhan pro rok 2025 částku 100.000,- Kč s předpokladem možného opakování v následujících letech opravy. Poděkování patří i obecnímu zastupitelstvu obce Brtnička, které nám ve svém rozpočtu za účelem opravy varhan přislíbilo příspěvek 50.000,- Kč.
Někoho možná napadne dotaz, nebylo by jednodušší koupit varhany zcela nové?
Na to je jednoduchá odpověď. Jednak cena nového nástroje obdobných parametrů by zajisté v milionech dosáhla dvojciferného čísla. Ale hlavně by Opatov přišel o unikátní a ničím nenahraditelný nástroj, který, jak se shodují odborníci "je z více než 90% překvapivě v původním stavu ... a po precizně provedené opravě a restauraci bude plnit svoje funkce liturgické i koncertní ještě minimálně sto let..." A to snad stojí za to, abychom našim potomkům předali něco mimořádné a trvalé hodnoty…
Chystá nadační fond v roce 2025 nějaké akce?
Ano, letošní rok je akcemi přímo nabitý! Rádi bychom se poprvé připojili k celorepublikové akci Noc kostelů, která připadá na pátek 23. května. Program bude velmi zajímavý a věříme, že si atmosféru nočního kostela nenechá ujít spousta lidí.
7. září proběhne v kostele sv. Bartoloměje unikátní varhanní koncert v rámci 19. ročníku Českého varhanního festivalu. Naše pozvání přijal vynikající profesionální varhaník pan Adam Viktora. Přijďte si poslechnout opatovské varhany ještě předtím, než kvůli restaurování na nějaký čas utichnou.
Máme velkou radost, že vás také můžeme pozvat na předadventní vystoupení skupiny Antikvartet. Repertoár skupiny se pohybuje napříč žánry a staletími, sahá od klasické čtyřhlasé sborové literatury přes lidové písně a spirituály až k soudobým moderním skladbám, především s texty Dušana Vančury. Antikvartet v opatovském kostele zahraje v neděli 23. listopadu 2025, den po adventním jarmarku - Krámku.
Přeji všem krásné dny roku 2025, děkuji za dosavadní podporu a moc Vás všechny prosím, abyste spolu s námi vytrvali. Pokud byste na obnovu varhan rádi přispěli, číslo transparentního účtu je 000000-6801826379/0800.
Comments